Back to TOP
SK | CZ | EN

Pohádka o tom, jak se ruská příroda vyrovnala té kanadské přírodě.



Doslovný překlad vyprávění Iriny Nemykiny o začátcích cesty
ruské bezsrsté kočky - donského sphynxe - na výstavní mola.


Varvara - prvá bezsrstá mačka Vyprávění o tomto pozoruhodném plemeni chci začít ne od koček, ale od lidí. Přesněji od jednoho člověka - od Eleny Kovalev. Znamenitý, duchovní člověk, postavou útla, velká milovnice všeho živého a především koček. Bohužel, Lenočka mezi námi už není, ale památka na ni a na její kočku Varvaru je nerozlučně spojena s historií vzniku ruského bezsrstého plemena koček - donských Sfinx.

     S Elenou jsem se setkala v roce 1988 na svatbě našich společných známých. Na druhý den jsem ji navštívila u ní doma. A tam jsem poprvé viděla její kočku Varvara. Byl to pro mě šok! Také čudo jsem nikdy neviděla, bylo to neuvěřitelné. V 70. letech jsem totiž v časopise "Věda a život" četla krátký článek, že v Severní Americe se narodili čtyři nahé, bezsrsté koťata. Plemeno se volalo Sphinx. A byl tam i jejich malý obrázek. A teď, vidouce Varvara, říkám Elene: "Bože můj, vždyť to je SFINX, holý SFINX!"

     Avšak vzít Varvara na ruce jsem se bála, ani jsem se jí neodvážila dotknout. Teď přesně chápu lidi, kteří, vidouce bezsrsté kočky poprvé, mají divné pocity. Vůbec jejich neodsudzujem, sama jsem tím prošla. Varje již byla dospělá kočka modrokrémová barvy, samet na hlavě a zádech byl jemný, za ušima měla levi hřívu žltopiesočnej barvy, k tomu luxusní našuchorený ocas i tlapky. "Lena, je příjemné hladit nahou kočku?" - Ptám se a Elena říká: "Velmi příjemné. . . vlastně, není nic příjemnějšího. "S obavami se jedním prstem dotýkám Varvarinho zad a - odtahuje ruku. Ne, nemohu ji pohladit! Přibližně rok, kamarátiac se s Elenou, jsem se setkávala s Varvara, zvykala jsem si na její zjev, no takovou kočku jsem nevěděla přijmout. Neuvěříte, ale za ten čas jsem Varvara ani jednou nedržela v rukou, ani jsem ji nepohladkala. Nevím, jak popsat můj postoj k této kočce v té době, ale zajímala jsem se o ni. Ptala jsem se Eleny na vše, co se Varvara týkalo. Jako například, když Elena Kovalev vyprávěla příběh, jak se k ní Varvara dostala. . . . .

     V únoru 1986 se Elena vracela domů, kde na ni čekala dcera a 4 kočky pocházející z ulice. Na hřišti ve dvoře si malí chlapci pohadzovali sáček, ze kterého srdceryvně křičelo kotě. Elena chlapcům kapsa vzala a vybrala s neho malé 3-4 měsíční kotě. Krásná, péřový, korytnačinová slečna. Kam teď s kotěti? Elena ho přinesla k sobě domů. Kotěti dala jméno Varvara. Varvara rostla jako každé jiné kotě, no asi o 4 měsíce začala ztrácet svou hebkou srst. Ne najednou. Postupně. Nejprve na hlavě, pak na zádech. Elena ji proto zanesla k veterináři. Lékař určil dermatitidu, herpes a naordinoval množství mastí a léků, které však vůbec nepomohli. Tak kočku nechali tak i vzhledem k tomu, že neprojevovala žádné známky nemoci a dařilo se jí výborně. Varvara rostla a rostla a srsti jí ubývalo.

Inna a Varvara      V roce 1989 se v Rostově na Donu konala výstava koček, kam Elena poslala svou dcéru Innu aj s Varvarou v přesvědčení, že výstavy koček jsou jen pro děti a penzistů. Inna se po třech hodinách z výstavy vrátila celá uplakaná a v slzách, protože ji na výstavě vysmáli s tím, že co tam s takovou plešatý kočkou chce. No co už? Stalo se. Innu ukludnili, poľutovali, a na věc se zapomnělo. Po nějakém čase uspořádal stejný klub v Rostovo znovu výstavu koček.      Varvara měla nyní ještě méně srsti, hlava úplně velurová, za ušima hříva, chlupatý ocas, na nohou "valeňky". A teď se na výstavu s Varvara vybrala sama Elena. My s Inno jsme šli také. Na výstavě si Variu přišla ohlédnout i ředitelka výstavy. Elena jí vysvětlovala: "Toto je SFINX, holá kočka, takové jsou v Americe, četla jsem o nich!" A odpověď: "Kde by se tu u nás vzalo takové čudo? Nemožné! Jaký SFINX? "Pravda, v té době u nás o Sfinx vědělo možná pár lidí, no nevidel jejich nikdo. Ani tato výstava, už druhá, nic nevyřešila. Je květen roku 1990. Dostávám nový byt a stěhování do něj se překrývá s dnem mých narozenin. A Elena, dopředu mě neupozorniac, mi přináší kotě. Můj Bože, ja mám kotě! Varvarinu dceru! Pravda, ne jednou jsem prohlásila - v novém bytě žádné kočky, koupím si boxera. A zde kotě - slečna, taková směšná, rozcuchaný, ocásek jako vějíř, srst na něm se rozprostírá jako u veverky. A hlava - jemně lysá, jako u Varvara. Narodila se 20.2.1990. Elena jí dala jméno Serkis (šedivka), protože její zdála být šedivá. Kočičku jsme vypustili, pobehala si, oňuchala. Koukám na ni. Ne, toto není kočka. A když jsem viděla její tlapky a prsty, když jimi jako rukama co - to chytla a držela ... omdlela jsem ... pánové moji! To není kočka, toto je budoucí opička. Veru, opička - Čita - tak volali opici ve filmu. Tak jí toto jméno zůstalo.

Obecně je s rozvojem plemene don SFINX spojených mnoho náhod.


Chita      Veličenstvo náhoda sa neraz vmiešala do chodu udalostí. Veličenstvo náhoda se nejednou vmiešala do chodu událostí. Objevení se Varvara u Eleny Kovalev - výskyt Čity, přesněji vrhu, ve kterém byla Čity, je také náhoda. Elena měla kromě Varvara i jiné kočky, které měly pravidelně své mladé. Elena měla susedu - "dobrou" Zeničko, která tyto kočky hubí. A tu se stalo, že tato žena odjela na dovolenou k moři, díky čemuž se zachránili dvě koťata - budoucí Čita a její sestra Loskutok.
     Jejich otcem byl Vasilij, evropský kocour. Ví se o něm jen tolik, že byl krásnej šedomodrá barvy s mramorovou kresbou a velkou bílou náprsenkou na hrudi. Výběr něj padl z důvodu přirozené krásy a sousedství v jednom domě.
     Historie Loskutka - u Leny prožila rok a několik měsíců. Nikdy neztratila srst, zůstala chlupatým korytnačinovou kočkou. Vzal si ji jeden pán, který ji však o nějaký čas vyhodil na ulici. Dozvěděli jsme se o tom a dlouho jsme chodili po dvorech a v podchodoch v oblasti, kde žila, rozvešiavali jsme inzeráty doufajíc, že Loskutok se najde. No nenašla se. Jak uvedla Elena, Loskutok měla rozmarnou povahu a bez lidí by nepřežila. Najít se nám ji nepodařilo a doufali jsme, že si ji někdo přivlastnil.

No vraťme se zpět, když byly Čita a Loskutok ještě koťata.


Chita MIF      Znovu se v Rostově koná výstava koček. Elena, její dcera Inna, ja i kočky jsme jeli na již třetí výstavu. A s námi - Varvara, Čita i Loskutok. Už jsme přinesli tři koťata. "Podívejte se! Toto již není nemocná, vypĺznutá kočka! My se také rodíme! "Kočky jsme postavili na stůl, prohlíželi si jejich experti. Porotci si obzerali naši trojici, ptali se. I koupit chtěli, no pouze citu. A hle, Loskutok se jim nelíbila! Říkám jim: "Ne, Čita je moje kočka. Neprodám. Promiňte. "Na této výstavě nám udělili cenu - velkou, krásnou, skleněnou salátovou mísu. To bylo naše první ocenění.

     Výstava skončila a bylo po všem. Nikdo se námi více nezabýval, nastalo úplné ticho, i když nás viděli třikrát, na třech výstavách. Viděli, že rosteme, že se rozmnožujeme. No toto byly naše lidské starosti, mačkám to bylo jedno. Oni rostli a měli se dobře.

     Rostla i Čita. Z jejího prvního vrhu jsem si nechala jednoho kocoura. Proč kocoura? Vysvětlím. V té době se tradovalo, že v domě má být kocour, kočky domů nikdo nechtěl, nedejbože s koťata. Znamenaly problémy, smrad a podobně. I můj muž tvrdil jednoznačně - žádná koťata!

     Poprvé jsem dala citu nakryť velkým, jednoduše obrovským evropským kocourem. Stojí za to popsat podrobně. Ja som doma nikdy nechovala kočky, měla jsem vždy jen kocourů. Když Čita ve věku jednoho roku dostala první říji, na tři dny spustila takový koncert, že jsem byla odhodlaná spařit ji s kýmkoli. Jako naschvál, v blízkosti žádný kocour nebyl, hledali jsme pod všemi auty na dvoře, ale všechno byly pouze kočky. Začali jsme tedy chodit po domech. Zašli jsme k jedněm, zaklopali, kocoura měli. Chlapec z dobré rodiny, čistučký, zacházeno. Jeho pán řekl - toto je náš Markýz, labôčka, naše nádhera. Přináším tohoto Markíza, vypouští. V okamžiku - klubko, bitva, Markýz zalit krví, vreskot. Odtrhne Markíza, přibaluje turistickou konzervu a vracím ho zpět majitelům. Přemýšlím, nezachcelo se kocoura z dobré rodiny, bude další, kterého najdeme. A tu, vidouce mé trápení, pomohly i sousedé, aktivní skupinka, též hledali kocoura, všude se ptali. Tak našli ještě jednoho - u sousedek, u babiček žije kocourek. Zašla jsem k nim a říkám - dejte vašeho kocoura. A babky - ešteže co, nedáme, chceme být při tom, jak si bude náš Vaseňka počínat. Babky jsou staré, jedna je nevládní, leží, ani postavit se nevládze. A Vaseňka je pro ně okolní svět, najmilovanejší. Tak jsem citu přinesla k nim. Jen co jsem ji vypustila, na kocoura se vrhla tak, že "klubko" vlétlo pod postel, kde nemocná babka ležela a poďho se tam klbčiť. Vplazím se pod postel, ťahám kocoura za nohu, no Čita se do něj tak zadrapila, že se táhla za ním. A oba strašně vrieskali. Nelžu - nevládní babka vstala z postele - našeho Vaseňku bijí! Schytal citu a hybaj domů. Nelíbil se jí kocour stareniek, ani ten z dobré rodiny, tak jí přinesu kocoura ze smetiska! A zde měl realizovat děti - Teta Ira, na dvoře pod branou leží obrovský kocour, přesně takový, jakého jste chtěli. V lednici jsem měla šunku v konzervě, beru si s sebou velký kus a se synem prchá do sousedního vchodu. Tam ve sklepním okně je vyvalená obrovská tlama a dřímá. Strčili jsme mu pod nos šunku - kocour pokračuje. Ještě jednou, jde opět dál. Tak jsme ho lákali až k nám domů. Chvíli jsme ho nesli, aby nám neutekl a já jsem ho, aby se németül, krmila šunkou. A on pomalu, mlaskavé jedl. Přinesli jsme ho do předsíně a já jsem až tu zbadala, koho jsme to dotáhli. Takové monstrum jsem za celý svůj život ještě neviděla. Jen ocasem zaplnil celou předsíň. Kocour dožul šunku, spatřil moji citu. Stálá naštvaná, prohnutá, začala prskat. Kocour se na ni podíval, oňuchal, zdrapit ji a okamžitě nakryli.

Čita porodila 4 chlapců, velké koťata, holý nebyl ani jeden, všechny byly osrstěné.


Viťaz MIF      Kam potom s koťata? Nikdo je nechtěl, nikdo je nepotřeboval. Nechala jsem si jednoho, nejsilnějšího. A on začal Plzni. Kdo by si to pomyslel? Po dvou měsících náš první kocour vypĺzol do pěkného "veluru". Nyní, když už mám s čím srovnávat, kocour vypadal jako Viťaz Mif, no byl ještě silnější, větší, jasně proužkovaný. Kocourek roste a já mám problém, kam s ním, komu ho dát, nikdo si ho nechce vzít, už na první pohled jiného - bez srsti. Tvrdili mi, že nemám všechny pohromadě, když se babrem s takovými kočkami. A zde náhoda, taková situace - nasedl do auta, idem po mistra, kterého jsme si najali, a tam pláče malý chlapec. Kocour mu zdochol, nevědí, kde hledat druhého, ať se malý uklidní. Říkám mu: "Neplač, hned jak přijdeme domů, dám ti druhého kocoura." Mača vzali, poděkovali a odešli. Více jsem o něm neslyšela.

     Na další Citi říji jsem se připravila. Našla jsem souseda, který měl kocoura Dimu. Byl kouřové barvy, modrý, pruhovaný, bez bílé. Pokud chcete vědět, jak Dima vypadal, vyjděte na ulici, na smetiště, tam takových sedí sto.

     S Citou se postupně spár třikrát. Z prvního vrhu jsem si nechala dvou kocourů. Byly to Hannibal a Martin. Hannibal byl černý. Kočky už nenakrýva 3-4 roky, no vypadá dobře, všechny zuby má na místě, bílé, velké.

     Jeho bratr Martin s pruhovanou kresbou byl o něco větší od Hannibala. V dospělosti jsme obou měřeny, Hannibal měl od konečku nosu po kořen ocasu 53 cm, Martin 54 cm. Martin, na rozdíl od Hannibala, neztratil srst úplně. Podarovala jsem ho svého kmotra, žil u něj svobodným životem. Hrál se na ulici, pobíhal po sněhu, lovil myši ani potkani mu nedělali problém. V létě byl skoro úplně holý, jen konec ocasu, tlapky a místa za ušima měl osrstěné. No v zimě, kdy chodil ven, mu narostly obrovské chlupaté kalhoty. Vypadal velmi směšné. Martin přežil takovým stylem osm let. Zemřel tragicky rukama holubar, zachutilo mu totiž jejich holuby. Po Martinovi zůstalo mnoho potomků, žádný z nich však nebyl holý, ani poloosrstený.

Druhé páření City a Dimu přineslo překrásné koťata, které velmi rychle ztrácely pozůstatky srsti.


Afinogen MIF

     Znamená to že to platí pro každý vrh! Od tohoto vrhu jsem se rozhodla dávat koťata jména podle písmen abecedy a připojovat k nim příponu Mif. Hannibal a Afinogenov ji dostali také, jen citu jsem se rozhodla nechat Cito, bez přípony. Říkajíce stávajícím jazykem, Čita byla z chovné stanice Eleny Kovalev, nikoli z mé, proto by bylo nepěkné, kdybych jí dala mou příponu. Dvě narozená koťata dostali jména Anton Mif a Afinogen Mif. Kocouři rostly, nastal čas rozloučení - jeden s nich musí jít žít do Leningradu. Bylo třeba vybrat. Lepším z nich byl Antoška, byl větší, i srsti měl méně než jeho bratr. Afoňka byl poloosrstený a pomenší. Antona jsem si chtěla nechat, což znamenalo, že do Leningradu půjde Afon. Tak se Afinogenov Mif přes mých rostovsko známých dostal k Tatiane Komarova. No ani Anton u mě dlouho nezůstal. Ke mně domů, k mým kočkám, přišla Irina Kacer. Popozerala si všechny bezsrsté kočky žijící v tom momentě v Rostově a ja som jej podrobně vyprávěla, jak se toto všechno začalo. Viděla jsem, jak se Irina na kočky pozerala, bylo vidět, že ji to všechno velmi zaujalo. Dozvěděla jsem se od ní i mnoho informací. Ona byla v té době již zkušenou specialistkou na chov koček. Irina Kacer si Antona Mif odvezla. Tak se oba bratři dostali do Leningradu. A z Leningradu se Irina s Antonem vybrala do Budapešti na výstavu koček, kde Antoška vyvolal nadšené ohlasy.

     Páření City a Hannibala. 26.10.1992 Čita rodí. A tady mě čekalo velké překvapení. Doposud měly všechny narozené koťata ve větší nebo menší míře srst, některé vypĺzli v průběhu roku. A teď mi Čita darovala vrh, uprostřed něhož bylo holé, zcela holé kotě. Byla jsem otřesena! Moje pocity byly asi takové, jako když jsem poprvé uviděla Varvara. Byla to holčička.

První holonarodená kočička!


Tak přece je to možné! Dala jsem jí jméno Basja. Rostla, krasnee a nakonec také odešla do Leningradu k Irine Kacer. Žije tam společně s Antonem. Mimochodem, v jednom vrhu s Basjou se narodila i Bastet Mif.

     V té době se mi do rukou dostala kniha, kde se psalo o plemeni koně Převalského, které nemci ve válce úplně vyhubili. Vlastníkem stáda se však podařilo zachránit jediného hřebce tohoto druhu. Protože zůstal jen tento hřebec, nastal problém, jak ze hřebce vyšlechtit stádo. A v knize se podrobně psalo, jak se jim to podařilo: sehnali zdravé, na hřebce se podobající klisny, kopulovali jejich spolu a dcery se znovu kopulovali s otcem. Vše jsem si přečetla a přemýšlela. Mám citu, jejího syna Hannibala. Obou s různým stupněm vypĺznutia. A proč ne? Proč to nezkusit? Není se koho zeptat, tak bez rad a pomoci se ze mě stal felinológ. Zkřížila jsem matku se synem, citu s Hannibalem. Spravila som to samé, co bylo napsáno v knize, tj. inbreeding (příbuzenské křížení). A v souladu s knihou se potvrdilo, že přesně takto může vzniknout nové plemeno s novými znaky. Je třeba si uvědomit, že v tom okamžiku, kdy se toto dělo, slova inbreeding, felinológ, křížení, málokdo znal, nebo o nich slyšel.

     17.února 1993 Čita porodila vrh. A znovu - ve vrhu je jedno holonarodené kotě. Teď je to kocour. První holonarodený kocour! To byl úspěch! Cítila jsem, že jsem se přiblížila k něčemu důležitému, pro mě tehdy nesrozumitelným, lze k tajemství spojenému s mými kočkami. Velmi mě to rozrušilo. Koťata, která s růstem ztrácely srst, vznik holonarodených koťat, povaha těchto koček, jejich vzhled, výrazné oči, tlapky s dlouhými prsty, vztah k lidem - toto vše vůbec není typické pro obyčejné, nám známo kočky.

     Tento vrh byl velmi povedený. Holonarodeného kocoura jsme nazvali vikon Mif. Vyrostl na velkého, krásného kocoura, žil dlouho v milej rodině u nás v Rostově. Velmi se sblížil s dogou. Žili bezstarostným životem, žrali i spali pouze společně. No kamarádka doga chcípla. Vikon si lehl na podložku, prelezat tam tři dny, nejedl, nepil a bez zjevné příčiny zemřel. Měl 10 let a celých deset let oni dva spolu prožili. Po Vikontovi zůstalo nádherné potomstvo.

     Ve stejném vrhu se spolu s Vikontom narodili Vítěz a Violetta. Vítěz Mif - kocour s nádhernou stavbou těla, mocný, velmi rychle ztrácel srst. On byl první z mých koček, které odešli do Moskvy, žije u Natálii Ibrahimové. Vítěz i Hannibal byli prvními "donmi" na výstavě koček v Moskvě. Vím, že Vítěz je otcem překrásného a mnohočetného potomstva, které žije nejen v Moskvě. Violetta Mif - krasavice, je můj mazlíček. Velmi se podobá na svou matku citu. Také mi dala velké a pěkné potomstvo.

Postupně se "Donská" potomstvo rozrostlo.


     Ze zvířaty bylo snadno, no lidé dělali problémy. Od roku 1990 jsem začala psát dopisy všem, o kterých jsem si myslela, že by se mohly o moje kočky zajímat - do novin, časopisů, autorem článků o živočiších, do televize, různým specialistou na kočky. V psaní jsem pokračovala v letech 1991, 1992, 1993 ... Někteří z těchto specialistů jsou nyní známí, ale tehdy se ode mne odvracali, nebo mi odpověděli, že se zabývají ušlechtilými kočkami a ne ...

     Zapomnělo se například na toto: V roce 1991 jsem v časopise "Krokodýl" na poslední straně četla inzeráty nějakých chovných stanic a spolků o prodeji čistokrevných psů a koček. V té době jsem ještě nevěděla, že existují kočičí a psí organizace. Tak jsem jim napsala: "Poslouchejte, mám holé kočky, koťata, už nevím, kam s nimi, pokud chcete, přijďte, vezměte si je, prodávejte ..." Odpověď na tento dopis přišla ... v roce 1993, že prý, pokud chci, že mám přijít, na výstavu se zapsat.

     V roce 1993 se mi podařilo dostat do místní televize, do relace "Den Donu". Hlavní redaktor přišel ke mně domů, přivezli si obrovskou kameru, světla, kabely. Řekli mi, že filmovat budou jen kočky, ja budu mimo záběr. Relace se vysílala v místní televizi, nic nevystrihli, tak mě tam nechali, s kočkami, v celé parádě. A druhý den ráno pořad opakovali, no už na programu "Ráno" na prvním kanále v celé republice. Budete se divit, ale pořad nebyl jediný ohlas, ani jediný! Teprve později, o několik let, jsem se od chovatelů koček dozvěděla, že mě tehdy viděli, slyšeli o vysílání. No nevěřili. Mysleli si, že je to další podvrh. Také něco neexistuje. A ještě v Rostově!

     Ve stejném roce jsem se dozvěděla, že v Rostově na Donu se při kynologickém klubu otevírá sekce čistokrevných koček. Zašla jsem tam, ukázala fotku City a zeptala se: "Aha, my jsme takový, máte o nás zájem?" Odpověděli, že je velmi zajímáme, tak jsme vstoupili do klubu.

     Své vyprávění jsem začala Varvara a její chovatelkou Elenou Kovalev a jimi i skončím. V posledních letech Eleninho života, v době její nemoci, jsme se setkávali méně. A také o Leninem neštěstí jsem se dozvěděla pozdě. Vím, že Varvara se dostala k novým majitelům, no nežila tam dlouho. Dožila se přibližně deseti let.

     Mluvila jsem jen o úplném začátku, mnohého jsem se nedotkla. Rozpovedala jsem jen o prvních, úplně prvních kočkách, s nimiž jsme začali tuto těžkou cestu. O každém a o každé z nich mohu napsat samostatný příběh. Bylo těžké nikoho v začátcích neztratit, neodvrhnúť, pomoci mu růst, i mu pomáhat s potomky. Velmi děkuji osudu, že mě dal dohromady s Elenou Kovalev, velmi děkuji našim kočkám, Varvara, Čitě, všem jejich dětem.

     Doufám, že výmysly, nepřesnosti a pozměňování o historii vzniku plemene Donská SFINX po mém vyprávění zmizí. Je to například objevení se Varvara jako výsledku černobylské tragédie, to, že byla nalezena někde na smetišti, že Čita přišla na svět holá, o Varvara nemluvě. Další nepravdu je využití donů z jiných chovných stanic v hospodářství, věkem vrstevníků City a Hannibala a také výmysly o zvířatech z mé chovné stanice jako o nositelích genu pro modré oči.

     Jsem ráda, že plemeno si našlo své příznivce, kteří se o něj zajímají. Jsem ráda, že je mnoho nadšenců a že vzniklo mnoho chovatelských stanic. Znamená to, že to nebylo zbytečné. Znamená to, že vzniklo nové plemeno...



Irina Nemykina    

Irina Nemykina, chovatelská stanice Mif - Rostov na Done




Holá kočka jako řešení pro alergiky?


Plemeno Don Sphynx je jedno z kočičích plemen, které je od narození holé (nemá srst). Mezi lidmi je proto zažitý logický názor, že když kočka nemá srst, je ideálním řešením pro alergiky. Neboť pokud je někdo alergický na kočičí srst, tak v tomto případě nemá být na co alergický.
Takové tvrzení však není správné ak tomuto "mýtu" přispěly i alergologové, kteří alergii, kterou trpí lidé při kontaktu s kočkou takto nazvali. Toto však není alergie na kočičí srst, ale na látky, které se na srst dostali. Jsou to bílkoviny ve slinách a výměšcích kočky, která si je při své intenzivní péče o svou srst roztírá po celém těle. Osrstěná kočka stráví většinu dne spaním, dřímánín a lízáním si srsti. Takto si ji čistí, ale na každém chlupu zanechává i své sliny. O tom, že kočka líná, vás přesvědčovat netřeba a i když budete co nejpozorněji její srst z bytu odstraňovat, i tak trvá až půl roku, dokud srst z bytu potřená alergizující bílkovinou zmizí. Takto to je u osrstěných koček.
Holé kočky se však olizují také! Není to až tak intenzivní, jako u jejich chlupatých kolegyň a stává se, že holá kočka se celý den neoblíže ani jednou. Výhodou takovéto kočky je i to, že je možné ji snadno a podle potřeby vykoupat, čímž se alergen z kůže odstraní ještě více.
Z praxe je nám známo, že reakci na Don Sphynxe si musí každý alergik vyzkoušet sám. Někdo na takové kočky nezareaguje vůbec, některých takové kočky svým slabým vlivem na jejich imunitní systém dokonce vyléčili. No jsou i případy, že alergici při Donoch kýchají a slzí...
Proto není možné tvrdit, že Don Sphynx je kočka vhodná pro alergiky. V mnoha případech však není možné ani tvrdit opak, protože naše odchovy jsou v mnoha rodinách s alergiky a jejich soužití ani jedné straně nezpůsobuje žádné problémy.

 Pokud vás něco zajímá ohledně chovu koček don sphynx, ptejte se...


 pokud do zprávy uvedete tel. čislo, zavolám vám a zodpovím i na jiné otázky ohledně koček don sphynx, kt. vás zajímají
 Vaše jméno
 E-mail
Napište opak slova "ano"

  [ všechny položky jsou povinné ]

Ing. Gabriela MURÍNOVÁ



Cesta mládeže 42
901 01 Malacky
Slovenská republika

mob.: +421 903 122 438
         +421 918 987 224

murinovag@centrum.sk
200